Viktoria Hončaruk, známá jako „Tori“, je zdravotnicí v lékařském praporu „Hospitallers“.
O svém životě před ruskou invazí na Ukrajinu říká: „Žila jsem život svých snů.“
V 15 letech se Viktoria přestěhovala do USA, nejprve díky stipendijnímu programu na střední školu a později díky stipendiu na studium na americké univerzitě.
Po dokončení studií pracovala jako investiční analytička v investiční bance na Wall Street.
Její vysněná práce v srdci Manhattanu, ve 20 letech se setkávala s generálními řediteli společností, které obdivovala. Mnoho přátel, příležitostí a cestování po světě – podle Viktorie toho všeho dosáhla v zahraničí.
„Tori“ plánovala kariéru v investičním bankovnictví a chtěla založit venture kapitálovou společnost na Ukrajině.
„Viděla jsem, že ukrajinské podniky trpí nedostatkem investic, jak obtížné bylo získat financování na Ukrajině, a mnoho firem bylo nuceno cestovat do Ameriky, aby získaly venture kapitál,“ řekla.
Nicméně se vrátila na Ukrajinu z jiných důvodů a dříve, než plánovala – kvůli plnohodnotné invazi Ruska.
„Pro mě bylo všechno jako v mlze. Opravdu jsem chtěla ihned zpět a být s rodiči. Můj otec šel do ukrajinských ozbrojených sil, má matka do územní obrany a má sestra také vstoupila do armády během prvních dnů. Bylo to pro mě velmi těžké.“
Na otázku, jak její rodiče reagovali na její rozhodnutí vrátit se, odpověděla:
„Moji rodiče byli proti, moje sestra tomu rozuměla a moji přátelé z ciziny tomu nerozuměli. Mí ukrajinští přátelé měli také otázky.“
„Bylo to jasné přání a pochopení, že musím být součástí tohoto boje a být tady – to převážilo všechno.“
„Tori“ se podělila o to, že po návratu na Ukrajinu se okamžitě zapsala do kurzu taktické medicíny. Jejím cílem bylo připojit se k „Hospitallerů“.
„Dokončila jsem školení s ‚Hospitallers‘ a další den jsem šla na frontu. Pracovala jsem v oblastech Záporoží, Avdijivka, Bachmut, Lyman a Charkov.“
Nejtěžší je, říká, ztráta blízkých přátel.
„Jeden z mých nejbližších přátel, který zemřel, byl z okupovaného území. Největší štěstí pro mě by bylo přijet do jeho osvobozeného rodného města a vidět, jak žil.“
Na otázku o svých snech odpověděla:
„Sním o tom, že se dočkám okamžiku, kdy budu moci znovu snít.
Letos jsem byla přijata na Harvard, ale nejdu. Přijali mě jednou a pokud budou chtít, přijmou mě znovu. Totéž platí pro mou kariéru. Prošla jsem touto cestou jednou – projdu ji znovu, pokud budu chtít. Harvard může počkat.“ Sledujte další novinky a podpořte tvrdou práci našich odvážných zdravotníků!
Comments